Ve čtvrtek 27. listopadu 2008 se konala zajímavá internátní hra s názvem Po stopách Golema. Venku už byla tma, a tak se dokonale a vcelku snadno navodila hrůzná atmosféra. Účast ve hře nebyla povinná stejně jako loni, když se konala hra s názvem Cesta do záhrobí. Musím říct a to si vážně nemůžu odpustit, že hra konaná ve čtvrtek se našim vychovatelům povedla ještě víc než Cesta do záhrobí.

            Na společenské místnosti se nám povyprávěl příběh, který nás měl zavést do minulosti, přesněji řečeno do konce druhé světové války. Příběh byl o tom, že se Němci pokoušeli zvrátit nevyhnutelný výsledek války, a proto se snažili vyrobit něco, nějakou zbraň, která by jim pomohla zvítězit. Sestrojovali prý onoho Golema v nějaké továrně, kde měli zaměstnaného i nějakého Žida. Tomu se údajně nějak povedlo utéct z továrny, a tudiž si odnesl i tajemství o Golemovi. Němci ho chtěli chytit a ne a ne ho dostat. a my jsme tedy měli odhalit pravou roušku minulosti.

            Účastníci hry byly rozděleni asi do čtyřech skupin zhruba po šesti lidech. Každá skupina dostala přiděleného vychovatele, akorát Marťa Božková k žádné skupině nepatřila, protože vše fotila. Každá skupina dostala kousek mapky, na které bylo vyznačené místo , kde hledat věc, která měla dopomoci k najití pokladu a nápovědu, napsanou v Braillově písmu. A tak každá skupina šla hledat označené místo na mapce. Chodilo se na různá místa v Pisárkách a každá skupinka dostala k sobě baterku, kdyby je náhodou sledoval tajný německý agent. Kdyby se tak stalo, měli jsme se vysvobodit tak, že jsme mu měli posvítit do očí a tím ho ochromit. Když všechny skupiny našly předměty, co měly pomoct k hledání pokladu, probíralo se to ve vestibulu školy. Mezi nalezenými předměty byl i papír, na kterém byla vytištěná strašná spousta číslic a písmen. Pak kterási skupina našla ještě papírek s vystříhanými hvězdičkami. Oba papírky po přiložení na sebe ukázaly slovo kryt. A tak všechny skupiny, jedna po druhé chodily dolů do školního sklepa. Tam seděla na židli oběšená kostra a u sebe měla papír s dopisem, ve kterém byla zase další nápověda k hledání pokladu. Až se všichni ve sklepě prostřídali, shromáždili jsme se zase ve vestibulu a radili se. Podle mapky, kterou našla jedna skupina jsme se dostali na školní doskočiště. Poblíž něho stála bedna s pokladem, který se na světle ve vestibulu otevřel nalezeným klíčem. Pak se spravedlivě rozdělil mezi účastníky hry.

            A tohle všechno nám trvalo zhruba dvě hodiny. Myslím, že všichni se u toho náramně pobavili, protože u některých věcí vážně bilo do očí, že takhle nikdy nemůžou být. Ale to snad nikomu nevadilo, zápal do hry nás zaměstnával natolik, že ani nebyl čas přemýšlet o těchto formálnostech. Ještě jednou bych chtěla poděkovat vychovatelům, kteří toto vymysleli a podíleli se na hře nejenom jménem svým, ale i jménem všech zúčastněných.

 

 

Tereza Hyblová M2